Jak vnímáme naší planetu? Jako živou bytost? Jako kus půdy, skály, oceánů a žhnoucího jádra? Jako...doplňme si sami :-)
Já vnímám, cítím, vím - planeta je pro mne živou úžasnou bytostí, která má své jméno, svoji historii, svá přání, své záměry, svou zodpovědnost, svou starost, svojí radost i smutek.
Myslíte, jak může něco tak rozsáhlého být živé, vnímat a dokonce rozhodovat? No podívejme se na to v pohledu následujícím:
Představme si, že už jsme tak duchovně i jinak vyspělá bytost, která se dokáže postarat o celičký svět tak, jak si jen jej dokázala představit do nejmenších detailů. Těžké? Možná. Ale my, lidé, to přeci umíme též. Zavřeme svá víčka, když uleháme do svých nadýchaných pelíšků a představujeme si ty nejroztodivnější a ničím neomezené scenérie, jaké jen dokážeme. Tak vznikají pohoří, řeky, oceány, louky, pouště, pralesy a mnohé to vše, co máme možnost za našeho žití objevovat a vyzkoušet na vlastní kůži.
Tak to je jen velmi malá část toho, čím je naše planeta Země. Teď si představme, že vše co jsme si ve svém světě namalovali, nazdobili a určili co je co, tak zjistíme, že to není ještě ono, protože je to statické, jako obraz na stěně. Ale my nechceme mít jako bytost, která nemá žádná omezení přeci jen krásně vypadající barevný obrázek. Vdechneme tomu životní pulzující energii a vše rozpohybujeme jako na pouti. To je najednou radosti, vše se tetelí a hraje v kouzelné rozmanitosti. A protože chceme, aby náš svět neupadal a neustále se rozvíjel, začínáme tvořit složitější a složitější objekty až docházíme k poznání, že můžeme na svůj svět pozvat méně vyspělé bytosti se svou vlastní vůlí, kteří budou tento svět obohacovat a dále rozvíjet a naopak. Taková symbióza. Prostě vše se propojí se vším, aby mohli všichni sdílet své zkušenosti na všech svých vnímajících úrovních.
Ještě pořád to dáváte? Kdo jo, tak to jste dobří .-) No a ta naše matička Země si nakonec dala pořádnou porci, když souhlasila s projektem, který je nazýván "člověk" Ano ten velmi nevyzpytatelný, nepoučitelný, tvrdohlavý, pán všeho tvorstva, ten jenž dokáže milovat i zabíjet v jednom životě, ten jenž si neváží sama sebe a přesto válčí kvůli svému náboženství.
Naší Zemi nesmírně záleží na každém z nás a velmi hluboce vnímá vše, co zde činíme ať už pro její, či naše dobro, nebo nedbáme jejích moudrých rad a ignorujeme dokonce i svou vlastní podstatu.
Přesto všechno miluje nás všechny, neboť mi jsme její součástí fyzickým tělem i duchovní podstatou. Matka Země nás nesoudí, protože ví že stejně jako naše děti i její děti objevují sami sebe a prožívají nejrůznější zkušenosti, které posouvají ve svém konečném důsledku vždy kupředu každého a to bez ohledu na to kým je, co dělá a jaké záměry má.
Proto, je nad slunce jasné jaké jsou důsledky našeho počínání v našich zlobách, zármutcích, strachu, nenávisti nebo chtíče a naopak radosti, lásce k bližním, duchaplnosti, chrabrosti a šlechetnosti. Na vše naše planeta reaguje, ať už si to sami sobě přiznáme nebo ne.
Ať už tedy děláme to, či ono s dobrými úmysly nebo se špatnými, prostě je děláme, protože jsme lidé a patří to k našemu charakteru. Však vědomím, že pozitivně naladěn v radosti a lásce posiluji i naší planetu Zemi a nebo strachem a nenávistí oslabujeme nejen sebe ale i všechno kolem nás, nám může napovědět, kam směřovat naší pozornost.
Totiž právě teď a právě tady jsme dostali možnost spoluvytvářet ten úžasný svět o kterém se zmiňuji v prvních řádcích mé úvahy. To ovšem klade na naše bedra nesmírnou odpovědnost, protože i sama milovaná Gaia má za to vše, co můžeme zažít v našich tělech, velkou odpovědnost. Je namístě připomenout rozvahu a otevřenost ke všemu, co právě přichází, protože tak jako nás to může pozvednout v našem bytí, může nás to i smést do trosek nicoty a chaosu.
Jsme velmi mocné bytosti s velmi mocným nástrojem, kterým je naše tělo, tělo které nám propůjčila Gaia a s níž jsme spjati, ať už chceme nebo ne.
Tak to pro mně je.
Vše dobré do našich krásných dní
Jaroslav Bredbery Beránek ml.
Žádné komentáře:
Okomentovat